Už jako malá jsem milovala všechna stvoření na světě. Jelikož můj taťka byl proti psům v bytě, tak jsem si hledala jiný způsob jak se kamarádit právě s pejsky. První se jim stal vlčí špic jménem Andi, musel chodit jen na vodítku a s košíkem, ale i tak jsem byla šťastná, že nějakého pejska vodím, jednoho dne jsem zazvonila u dveří Andyho a jeho paniček mi řekl, že už jej nemají, že ho srazilo auto, byla jsem hodně smutná a nechtěla jsem tomu věřit.
Pak se v mém životě objevil kříženec Bartík a samojedka Dakota, s ní jsem zažila nejvíce, první den byl takový, že jsem se modlila, ať mě nestáhne, ale všechno bylo v pohodě, každý den byl lepší a lepší, chodili jsme spolu na dlouhé procházky, vyčesávala srst,  našli si psí kamarády, společně se učili poslušnosti ( kterou jsem pečlivě četla v knížce, ať vím jak na to) , dokonce jsme chodili i bez vodítka, pro mě to byl ten nejlepší pes na světě. Jak roky plynuly, tak se i Daki nakonec odstěhovala...

 Prohlížela jsem si encyklopedii psů, v které nebyli retrívři... nejvíc mě zaujal Irský setr, pak jsem měla samolepkovou knížku psů a koček a tam se objevil labrador, takového pejska jsem potkala a také podobného s delšími chlupy Ti mi pak řekli, že je to zlatý retrívr. Našla jsem si o něm povidání a přečetla i knihu, byla jsem nadšená.

Bylo mi 17 let, taťka už s námi nežil a tak jsem uvažovala, že bych si zlaťáčka pořidila, chodila jsem na pokec a jednou si psala s holčinou, nakonec mi napsala, že mají zlatou retrivřici a čeká štěňátka, tehdy mě nenapadlo, že by mohlo být jedno mé. Neveděla jsem jak bych to měla nadsadit mamince, tak jsem začla o tom básnit. Dne 18.2.05 se ve Staré Vsi nad Ondřejnicí narodilo Ambře 6 štěňat (4 fenečky a 2 pejsi). Věděla jsem, že bych brala spiše pejska. Když měli 4 týdny, jela jsem se na ně podívat, takové malé kuličky, všichni byli moc krásní a vítali se jedna radost, když k nim přišla mamča, tak se na ní přisali, nakonec usnuli, až na jednoho rošťáka, který všechny žužlal a chtěl si hrát, byl to pejsek a mě bylo jasné, že ten by byl ten pravý čipera. Dlouho jsem uvažovala také o jménu, aby bylo originálni, nakonec jsem poskládala jméno Arki.

14.4. mi ráno volali, že by mi mohli štěňátko přivést, což jsem vůbec nečekala a řekla jsem ano. Přijeli kolem 15h, dali mi očkovák a granulky Canutra do začátku. Mamča o tom ani nevěděla, že mi volali a já se štěnětem v naručí k ní přišla a řekla, to je Arki nový člen naší rodiny. První pohled byl jasný s větou vítej doma :o) Arki si občuchal a označkoval terén. První noc proběhla jako všechny ostatní, Arkisek nekňoural, našel si místečko pod topením, během tří dnů se naučil chodit na noviny a co nevidět pak chodit ven po 2 hodinách, což jsem obdivovala. Seznámil se s Ejou kříženkou jezevčíka s kterou jsme chodili venčit... ve třech měsicích jsme opět navštívili pana veterináře a měli pak rok klid.

Ve 4 měsících jsme začli chodit na cvičák, socializovat a učit se formou hrou. Postupně jsme pak zkoušeli i agility, chodit mezi bočnicemi a prolézat tunely, našli jsme také spoustu kamarádů a dalších rad do života. Hrozně mě také bavilo navrhovat parkury, ve škole jsem se teda nenudila. S tancem jsme začli od roku a půl , pár cviků umíme , ale jen tak pro zábavu, na tančící bordery nemáme, ty by se nám chichotaly. Také za zmínku by stála i zkouška canisterapie, kterou jsme nakonec neabsolvovali, jelikož na poslední chvíli dosloužilo auto, což byla velká škoda , tak aspoň mám tričko, které poslali...ano mohli jsme se zůčastnit další rok, ale nestalo se. Jednou jsme byli na výstavě pro psy bez PP a voříšky a odnesli jsme si 4. místo, z čehož jsme byli mile překvapení, určitě v budoucnu zase někde zavitáme :o)

Arki už je velký chlapák, jsem na něj pyšná, nejen mě, ale i ostatním děla radost. Vždycky jak někdo přijde, tak se v něm probudí ďáblík s vrtěním ocásku a xichtěním se s plyšákem v puse. Ti co ho neznájí, tak jsou z něj na švestku, od mala jsem ho učila,  že se nesmí na lidi skákat, umí to jen na povel. S ostatními psy je kamarádský , zbožňuje děti, miluje vodu a hlavně piškoty.